Psychologická podpora
Jak zvládat ztrátu pevných jistot během nemoci?
Naše společnost a kultura jsou založeny na jistotách. Jsme zvyklí se zabezpečovat různými druhy pojistek: havarijní, životní, na majetek, odpovědnosti za škodu, máme i pojištění domácích mazlíčků, důchodové připojištění a mnoho dalších pojistek, které nás mají chránit. Bezpečí našeho života se věnujeme poměrně zodpovědně.
Žijeme v zemi, která nabízí mnoho jistot, což máme tendenci brát jako samozřejmost. Máme zajištěnou zdravotní péči, děti mají nárok na školu, máme policii a soudy, které se starají o naši bezpečnost. Předpokládáme, že někdo za nás vyřeší problém s přestupováním zákonem daných pravidel a postará se o nás, protože žijeme na bezpečném místě. Tyto jistoty jsme zvyklí brát jako samozřejmost a příliš o nich nepřemýšlíme, pokud se nás jejich ohrožení přímo nedotkne. Žijeme si v příjemném pocitu bezpečí a jistot, které vnímáme jako naprosto přirozenou součást našich životů. Jelikož máme tyto základní jistoty, plánujeme.
Prakticky každý, kdo vyrůstá ve vyspělé společnosti plné jistot a bezpečí, je zvyklý plánovat, jak se svým životem v blízké či vzdálenější budoucnosti naloží. Dětem cestu určují rodiče nebo jiní pečující, a když děti vyspějí, mají nepřeberné množství cest, kterými se mohou dát. Jak se náš život odvíjí, my si stavujeme cíle, které se nám daří více či méně plnit. A stále žijeme v pocitu jistoty, že tady jsme správně a že když se něco přihodí, někdo zasáhne a pomůže nám.
Když se pocit jistot začne bořit
Co s takovým životem plným jistot a plánů udělá příchod život omezující nebo ohrožující nemoci? Najednou se všechny jistoty, které se jevily jako důležité a nosné, smrsknou na mnohem méně podstatnou záležitost. Cítíme ohrožení toho, o čem jsme většinou vůbec nepřemýšleli, co bylo jen další samozřejmostí v našem životě. Tím je naše zdraví, náš život. Protože je přirozené mít pocit bezpečí a jistoty, tak ho hledáme i v situaci nemoci, a není to lehká cesta. Vše, na co jsme byli zvyklí se spoléhat, najednou nefunguje. Pojistky, majetek, naše vzdělání, peníze… Cokoliv bychom vyměnili za nějaký příslib toho, že se nám vrátí naše tělo do původního stavu a nemoc zmizí. Pátráme, hledáme, prosíme, smlouváme, zlobíme se, ale na konci vždy dojdeme k tomu, že realitu změnit žádným způsobem nedokážeme.
Kotrmelce mysli
Do toho se léčíme, snažíme se najít cesty k uzdravení, doufáme v úspěch doporučené léčby, mnohdy až v zázrak. Naše mysl začne dělat kotrmelce, hodnoty a věci, které jsme považovali za důležité, se přesunují na méně důležitá místa našeho hodnotového žebříčku, a my přehodnocujeme. Začínáme zjišťovat, že důležité jsou vlastně záležitosti, které jsme nevnímali a brali automaticky. Dále se ptáme po jistotách. Jakou jistotu v životě teď s nemocí vlastně máme. Odpověď, když si ji řekneme, je mnohdy těžká. Jistota je totiž jen jedna, a to ta, že jednou z tohoto světa všichni, jen nevíme, kdy a jakým způsobem. Všechny ostatní věci mají v sobě pouze jistou pravděpodobnost, že vyjdou. Jsme zvyklí se spoléhat na to, že když otočíme kohoutkem, tak z něho poteče čistá voda, když sedneme do autobusu, tak nás doveze stejně jako vždy před tím do práce, že když sedneme do auta, pojedeme tam, kam potřebujeme. Ale víme, že nic z toho nemusí zafungovat vždy a stoprocentně, do vodovodního potrubí se může dostat bakterie, řidič autobusu může být unaven a splést si trasu, auto nemusíme ráno nastartovat.
Jistota pravidelnosti a prožívání okamžiku
Když se těmito „nejistými jistotami“ začneme zabývat do hloubky, najdeme určitou jistotu v přírodě. Po noci přijde ráno a vysvitne slunce. V noci bývá vidět měsíc a hvězdy. Roční období se stále střídají, na jaře vše rozkvete, na podzim se zbarví a opadá listí. Všechno můžeme sledovat a být u toho s jistou pravidelností. Tady, teď v tuhle chvíli. Co bude za pár měsíců či let, netušíme. Jen s příchodem těžké, život ohrožující a omezující choroby víme, že se tyto jistoty mohou začít bortit.
Naše plány se začnou měnit, máme strach z toho, co bude, jak bude nemoc postupovat, jak moc nás ovlivní. Ptáme se, co budeme dělat, až nám bude opravdu hodně špatně, a čekáme radu. Přesnou odpověď ale neznáme, můžeme si dělat různé scénáře, můžeme se zkoušet připravit, ale úplně vymyslet, jak naše cesta bude vypadat, nedokážeme. Tyto myšlenky, strachy a představy nás navíc odvádějí od jistoty, kterou máme právě teď, v dané přítomnosti, v současnosti, ve které právě žijeme. Žijeme-li myšlenkami na budoucnost, nedáváme prostor pro to, co je teď a tady. Mohu-li jít do kina, být s rodinou, sledovat přírodu, dělat, co mě baví a těší, je to jistota přítomnosti, která je pro naši psychiku velmi důležitá. Budoucnost je nejistá. Ona je nejistá pro všechny z nás, jen příchod nemoci nejistotu většinou velmi zdůrazní.
Pokud nemoc přijde, platí důležitá zásada: nesmíme si nechat sebrat to, co máme a ještě mít můžeme, co nás těší a naplňuje náš život. Nenechme strachy a obavy, aby nám zaplnily celou mysl. Přijměme tu nejistotu, která tady vlastně byla vždy, akorát my jsme se ji snažili zkrotit, spoutat, nějak ukočírovat. Bude se nám lépe žít s život omezující nebo ohrožující chorobou a vlastně i bez ní, pokud si nenecháme vzít svou radost a jistotu svého právě probíhajícího žití. Důležité je žít daným okamžikem, ne nejistou budoucností.
Mgr. Helena Petrová
klinická psycholožka Institutu klinické
a experimentální medicíny
