Experiment Jitka: Rozhovor o hrdinství a transplantaci

Od vašich divadelních začátků uběhla dlouhá doba. Stal jste se nejen populárním a oblíbeným hercem, ale i tváří Světového dne ledvin 2019 a člověkem, který daroval muzikantovi Karlovi Vaňkovi ze skupiny 100 °C svojí ledvinu. Odkud jste se s Karlem znali? Byli jste si blízcí?
Znali jsme se tehdy jen pracovně, a to asi ze dvou společných natáčení. Já byl v roli moderátora, respektive herce, on v roli produkčního. Takže jsme si ani nemohli být nějak moc blízcí. Byli jsme spíš známí než přátelé.

Kdo vám řekl o jeho onemocnění a o tom, že potřebuje dárce ledviny?
Byly to naše společné kamarádky a kolegyně ze štábu, konkrétně maskérka Helenka (smích ). Stalo se tak v autě po cestě na další společné jednodenní natáčení. U toho Karel nebyl.

Co vás přimělo k tomu, abyste Karlovi ledvinu daroval?
Bylo to okamžité rozhodnutí, nebo spíš docvaknutí, řekněme. Je to jednoduchá matematika. On nemá žádnou zdravou ledvinu, já mám dvě. To neznělo spravedlivě. A pak hrál roli asi můj vrozený a určitě i dědičný přístup k životu, a to nejen k mému. Některé věci mi přijdou podstatné a jiné méně. Rozhodně bylo důležité i to, co má člověk za sebou. Už jsem se asi čtyřikrát narodil, měl jsem velké úrazy a všechno jsem přežil. Tak proč bych to nemohl taky trochu někomu oplatit?

Dočetla jsem se o vás, že jste Karlovi ledvinu nabídl přes sms. Jaká byla jeho první reakce? Myslel si, že si z něj děláte legraci?
Pravda, dvakrát tomu nevěřil... Až po dalších zprávách a nakonec i telefonátu pochopil, že to myslím vážně.

Pamatujete si na moment, kdy si Karel uvědomil, že to není žert, ale skutečnost? Jak reagoval?
Myslím, že pamatuju… Pokud si dobře vzpomínám, úplně nenadával (smích ).  

Snažil se někdo vaše rozhodnutí změnit?
Ne, nikdo. Ale já jsem se ani nikoho neptal. Pouze jsem to zhruba za dva týdny od doby, kdy jsem to Karlovi nabídl a kdy už bylo jasné, že to vzali vážně i v nemocnici, oznámil nejbližší rodině.

Jak to přijala vaše rodina a blízké okolí?
S povděkem i uznáním. Asi byli lehce zaskočení, ale hodnotili to kladně.

Když Karel v nemocnici lékařům oznámil, že má dárce, ale není to rodinný příslušník, jak reagovali?
Taky mu to nejdříve moc nevěřili… vlastně vůbec (smích ).

Změnil se vám život poté, co jste se stal dárcem a poskytl svou ledvinu k transplantaci?
Po zdravotní stránce vůbec, když nepočítám, že si teď dávám větší pozor na lyžích, vyhýbám se některým adrenalinovým sportům a přestal jsem jezdit automobilové závody. Ale jinak se změnil docela dost. A k lepšímu. Máte sakra skvělej pocit, když můžete někomu takhle pomoct. To je jedna, a ta zásadní věc, pro kterou to člověk dělá. S druhou věcí jsem vůbec nepočítal – už jsme inspirovali několik lidí ke stejnému činu. A to je bonus, který se nedá vyměnit za žádné peníze, auto, za nic. Cítím to jako velké štěstí, že jsem měl tu možnost to udělat a že se to povedlo. Řeknu vám to jinak. Je mi tak dobře, že nemám pocit, že mám o ledvinu míň, ale spíš že jich mám o tři víc.

Když jste se rozhodl poskytnout Karlovi ledvinu k transplantaci, jaké kroky jste musel učinit?
Čekala mě spousta vyšetření. Jezdil jsem tři měsíce prakticky každý týden do Plzně do fakultní nemocnice na Lochotíně, kde posléze transplantace proběhla.

Jak probíhala vyšetření a samotná transplantace a jak dlouho jste na ni čekali?
Vyšetření byla hromada, od CT přes nespočet odběrů krve a moči, scintigrafii ledvin, sonograf, EKG až po echokardiograf atd. To probíhalo zhruba tři měsíce. Po nich nám bylo sděleno, že jsem zdravý a jsme kompatibilní. Čili jsem vhodným dárcem. Do operace zbýval měsíc. Během něho jsem ještě musel projít psychologickým vyšetřením a etickou komisí.

Jakou délku „života“ lékaři „Jitce“ předvídají?
To samozřejmě nikdo neví, záleží na spoustě okolností. Ale pokud bude držet Karel životosprávu v mezích a nenastanou jiné komplikace, může to být hodně přes deset let, možná i dvacet, kdo ví, a snad i víc. Všechno nasvědčuje těm nejlepším vyhlídkám, protože už teď je jeho stav super, i operace proběhla bez komplikací a Jitka (tak jsme ji pojmenovali) maká jako korejskej zemedělec (smích ).

Co vás po operaci napadlo jako první?
Ptal jsem se sestry, jestli je Karel v pořádku a co ledvina.

Vzniklo po tom všem mezi Karlem a Karlem silné pouto?
Jak by řekli fotbalisti: „Tak určitě.“ Je to něco na dálku. Bez nutnosti si každý den volat, i když to vlastně skoro denně děláme (smích ).

Myslíte, že toto spojení bude trvat navždy?
Myslím, že jo…

Změnil jste po tom všem svůj pohled na svět?
Myslím, že ne. Jen je mi líp. Taky jsem se toho hodně dozvěděl nejen o ledvinách samotných, ale i o jejich léčbě a současných léčebných metodách. Je to moc zajímavé. Ale jinak? Mám v sobě takovou velkou spokojenost. Nevím, jestli si to dovedete představit…

Otočil se vám život po transplantaci o 360 stupňů?
Ale vůbec ne. Všechno běží jako dřív. Jen je pravda, že dávám víc rozhovorů a je samozřejmě o to téma zájem. Ale to souvisí s naším (mým a Karlovým) rozhodnutím tuhle naši akci netajit a zvýšit tak povědomí o těchto problémech.

Za jak dlouho po transplantaci jste se vrátil zpět k natáčení, do divadla a celkově ke svému pracovnímu nasazení?
No bylo to o trochu dřív, než mi bylo lékaři doporučeno (smích )…Hrál jsem i točil již čtrnáct dní po operaci. A byla to zkouška ohněm, to ne že ne… Bez prášků na bolest to moc nešlo. Ale takový už v tomhle herci jsou. Jsme zvyklí pracovat, dokud nás nerozpůlí tramvaj.

Kde vás dnes můžeme vidět a na co se můžeme těšit?
Hraju v několika zájezdových i jiných představeních. Nejnověji mám po lednové premiéře v Divadle na Fidlovačce. Jedná se o představení Výjimečný stav se skvělým Pepou Poláškem v hlavní roli. V tom samém divadle hraji také v muzikálové grotesce Šakalí léta, na konci března proběhla premiéra. I tady se, myslím, mají diváci na co těšit. Natáčím taky několik projektů, s Českou televizí, s televizí Prima, do kin… Je toho víc.

Zmiňujete Divadlo na Fidlovačce. Zde hrajete Araba Khaleda v komedii Výjimečný stav, pojednávající o nevěře vlastní ženy. Groteskně se zde ztvárňuje, co může nastat v mediálním světě. Hra si souběžně bravurně hraje s lidským egem na hraně života. Dává vám po transplantaci i tato hra najednou jiný rozměr, než by dávala dříve?
Asi vás zklamu…, ale myslím, že ne. Já jsem se opravdu nijak nezměnil, nedošel jsem žádného „výjimečného stavu“ poznání ani u mě nenastalo osvícení, (jak se mě ptala jedna kamarádka). Byla to jen věc, která mi přišla správná. To je všechno. Je to, jako když jde přes silnici někdo slepý. Copak nad tím přemýšlíte, jestli mu pomoct, nebo ne?

Kvůli transplantaci jste se musel vzdát svého velkého hobby, automobilové ral­lye. Čím jste tento adrenalinový koníček nahradil?
Není třeba ho něčím nahrazovat. Tou operací se podařilo něco tak fantastického, že na to jsou všechna auta krátká. Závodění bylo pro mě sice splněným snem, ale jsem vděčný, že se vůbec zhmotnil a já mohl pár let jezdit! Bylo to boží a jsem za to moc rád. Nesmíme být nenasytní a nevděční! Važme si toho, co máme! A já toho mám náklaďák.

Jsou i nějaké další koníčky nebo sporty, které nyní radši omezíte?
Krotím se na lyžích. Už tolik nevyvádím. Není důvod přestat lyžovat, ale už jezdím klidně a bezpečně.

Čekají nás teplé jarní dny. Chystáte se někam na dovolenou?
Dovolená mě čeká opravdu až v létě. Ale zato neuvěřitelná. Jedeme s Karlem tak trošku oslavit tu naši ledvinovou akci na dva týdny na Bali. Všichni něco sdílejí na internetu a na facebooku a nám se podařilo něco sdílet trochu víc a pořádně. Vlastně jsou to klasický úkony, co dělá každý na počítači: vyjmout a vložit. Takhle přesně jsme to s tou Jitkou udělali (smích ).

Co byste popřál našim čtenářům?
Toho by bylo (smích ). Posledních pár let mám pro všechny takové přání a zároveň i heslo – „sex a mír“. K tomu bych přidal: toleranci, klid, zdraví a jiného prezidenta i premiéra. Užívejte si každého dne, každé chvíle, nehoňte se furt za něčím, protože velmi často už všechno máte, jen o tom nevíte, jen to nevidíte. Lidi, a obzvlášť tady v tom našem malým Česku, jsou často nespokojeni a naštvaní. A často k tomu zas tolik důvodů nemají. Seneca prý řekl, že je nesmysl hledat smysl života. Má takový smysl, jaký mu dáme. A Václav Koubek zase v jedné písni zpívá: „Milujme, co přichází, a ne to, co jsme si přáli.“ S oběma souhlasím… Mějte se rádi. A choďte do divadla.   Svět nebude lepším bez slušnosti a pokory… PS: A za všechny zdravé ledviny vás prosím, pijte, pijte a zase pijte! (Pochopitelně nemyslím metlu lidstva…)