Jak se rodí dialyzační péče: Rozhovor s primářem Gorunem

Pane primáři, jak dlouho pracujete na dialyzačním středisku v Ústí nad Orlicí?

Na středisku jsem od začátku a stál jsem i u jeho zrodu. V té době jsem již 10 let pracoval jako ústecký rodák na interním oddělení zdejší nemocnice a zhruba rok před otevřením našeho střediska jsem dojížděl na tehdy také nově otevřené dialyzační středisko Dialcorp s.r.o. v nedalekém Rychnově nad Kněžnou, což byla vítaná příprava před zahájením provozu zde v Ústí nad Orlicí.

Celé profesní působení jste zasvětil medicíně, proč jste si vybral tento obor?

K tomu, abych se stal lékařem jsem byl tak trochu „geneticky“ předurčen, neboť můj otec byl praktickým lékařem, ale i tak jsem ještě ve 3. ročníku gymnázia chtěl jít studovat veterinární medicínu. K mému definitivnímu rozhodnutí došlo až na poslední chvíli a vlastně ani nevím přesně proč, neboť na mě doma nebyl v tomto směru vyvíjen žádný nátlak.

MUDr. Petr Gorun

Takže jste si vybral péči o lidské pacienty namísto těch zvířecích.

Je to tak. Po studiích jsem chtěl zůstat doma v Orlickoústecké nemocnici a nastoupit na ARO (pozn. redakce: Anesteziologicko-resuscitační oddělení), ale nebylo tam místo. Naopak na interním oddělení byl chronický nedostatek lékařů, neboť stále někdo z nich zastupoval na 
neobsazených místech praktiků, tehdy tzv. obvodních lékařů. Takže i já jsem strávil poměrně dlouhá období na různých „obvodech“ v Ústí a okolí. Také se v té době začala od ARO organizačně oddělovat Rychlá zdravotnická pomoc (RZP), a tak jsem alespoň sloužil zde.

A kdy jste se rozhodl, že se budete věnovat právě nefrologii a léčbě nemocí ledvin?

Měl ze mě být původně diabetolog, ale nefrologie na mě nakonec jaksi zbyla. Poté, co se kolega z interního oddělení, který měl být nefrologem, rozhodl odejít definitivně na obvod. V té době, tedy kolem roku 1987, se mně o tom, že by v Ústí nad Orlicí mohlo být někdy vůbec samostatně fungující dialyzační středisko, snad ani nezdálo. No a nakonec jsme u nás na středisku dialyzovali i moji maminku, která byla později transplantována.

A když porovnáte samotné začátky péče s dnešní situací, co se zlepšilo a rozvinulo? Sám říkáte, že před více než 30 lety byste ani nevěřil, že v Ústí nad Orlicí bude dialyzační středisko.

Od doby, kdy jsme začínali, se změnilo mnoho věcí. Především došlo k velkému pokroku v dostupné technice a k vývoji nových léků a používaných materiálů, což umožnilo i změnu v metodice léčby a zlepšilo kvalitu a délku života pacientů na dialýze. Pokročil i rozvoj domácích metod léčby (peritoneální neboli břišní dialýza a domácí hemodialýza), rozšířila se dostupnost a zkvalitnění léčby v oblasti transplantací. A mohl bych jmenovat dále.

Myslím si, že naše sestřičky mají hlavní zásluhu nejen na fyzickém, ale i dušením zdraví našich pacientů, zejména těch dlouhodobě dialyzovaných.

S Vašimi zkušenostmi musíte mít mnohé životní příběhy pacientů doslova vryté do paměti. Vybavíte si například pacienta, se kterým jste se středisku setkával od samotných začátků?

Určitě ano. Jednu z pacientek, kterou dialyzujeme dodnes, jsem vozil při své ranní cestě do práce autem třikrát týdně již v průběhu let 1994–1995 na středisko do Rychnova nad Kněžnou, aby jen s ní nemusela jezdit sanitka. Ta ji po ošetření už jen odvážela domů, zatímco já 
jsem zůstával v práci na středisku. Potom jsme ji krátce dialyzovali již na středisku zde v Ústí nad Orlici a v únoru 1996 byla odtransplantována. Vrátila se k nám až koncem roku 2001 se selhaným štěpem a již nikdy poté nechtěla být znovu zařazena na čekací listinu na další transplantaci ledviny.

Pokud byste tedy měl dialyzační středisko B. Braun Avitum v Ústí nad Orlicí nějak charakterizovat, co vždy bylo prioritou Vás jakožto vedoucího lékaře?

Snažíme se dlouhodobě dbát na to, aby naši pacienti byli co nejadekvátněji léčeni, aby měli co možná nejméně dialyzačních komplikací (některé se ale i tak, dříve či později, při dlouhodobé dialyzační léčbě dostaví). S tím souvisí v průměru i mírně delší doba ošetření (většinou 4,5 až 5 hodin oproti 4 hodinám) a zvýšenou pozornost a péči věnujeme cévnímu přístupu pro napojování pacientů k dialýze.

Zmiňujete vztahy a kooperaci dialyzačního střediska s nemocnicí a jinými pracovišti, musím se zeptat na samotný kolektiv z Vašeho pracoviště.

Kromě našich sestřiček, kterým patří velký obdiv patří dík i našemu technikovi Ladislavu Lipenskému, který nám poskytuje celých těch dlouhých 30 let nadstandardní servis k zajištění bezproblémového fungování veškeré techniky, kdykoliv je to potřeba. O plynulé zásobování spotřebním materiálem, ale i o jiné související činnosti, se stará naše obětavá a ochotná ekonomická referentka Iva Válková Kabátová.

A vrátíme-li se přímo k Vám, jak vypadá Váš běžný den?

Práci vždy začínám vizitou u dialyzovaných pacientů na sále v době jejich napojování sestrami a následně řešením eventuálních zdravotních potíží, akutních či těch dlouhodobých, s naplánováním dalšího postupu. Zajišťujeme také konsiliární nefrologickou službu v místní nemocnici a v případě potřeby náhrady funkce ledvin tyto pacienty dialyzujeme po převozu u nás na středisku nebo vyjíždíme s naší technikou za pacientem tam, kde je hospitalizován, většinou na ARO či JIP interního oddělení (dle aktuálního stavu nemocného). Při středisku ještě provozujeme, spolu s lékařkou MUDr. Hanou Buryškovou, i nefrologickou ambulanci.

Po třech dekádách v čele dialyzačního střediska zvažujete, jaké budou Vaše další kroky?

Zatím pracuji stále stejně, ale rád bych místo vedoucího lékaře v průběhu roku 2026 přenechal někomu mladšímu, progresivnějšímu a sám zatím ještě chvíli pokračoval s menším úvazkem i při důchodu na pozici sekundáře. Myslím si, že jsem si toho já i všichni kolem mě za těch 30 let užili více než dost. Máme s manželkou 11 vnoučat, a tak budu moci fungovat jako děda a třeba i jako podpora synovi, který letos absolvuje poslední ročník studia medicíny. A také se budu rád více věnovat svým zálibám, především sportu (lyže, kolo, běhání) a cestování a turistice, zejména až za krátký čas bude v důchodu i moje manželka, se kterou tento rok oslavíme stříbrnou svatbu.