Zkušenosti pacientů

Člověk se nesmí stranit, vše ostatní lze překonat

Postaví se na zadní a vzepře se osudu. Nevěří doktorům a zkouší své tělo oblafnout vším, co je mu doporučeno. Od přírodní medicíny přes akupunkturu až po dopisy s žádostí o léčbu adresované zahraničním klinikám. Vše marně. Tak nějak tehdy začal příběh dnešního šedesátníka pana Jiřího Nídla, bojovníka, který to nevzdal. Jiří, i přes nepřízeň osudu, žije svůj život naplno, a jak sám říká: „Vždycky najdete důvod z něčeho se radovat, mít ten krásný pocit, co nelze slovy vyjádřit.“

Jiřího potíže, přestože si je přes své mládí absolutně nepřipouštěl, vlastně začaly, už když sloužil základní vojenskou službu. Našli mu tenkrát v krvi bílkovinu a musel podstoupit biopsii. Měl to být zřejmě jakýsi varovný signál pro budoucí vývoj. Ale Jiří byl mladý bezstarostný sportovec, který žil život na plný plyn. Když se po čase problém stabilizoval, Jiří celou zdravotní anabázi lehce vytlačil z hlavy a dál pokračoval v kvapném životním tempu. Intenzivně sportoval, věnoval se svým koníčkům, učil na střední škole tělocvik a společenské vědy. Jeho výkonnost však pomalu klesala a v jednatřiceti neúprosně nastoupila dialýza.

Ve dne práce, v noci dialýza

Protože Jiří odmítal zásadně měnit svůj dosavadní život, domluvil si dialýzy na noc. Přes den chodil do práce a v noci se dialyzoval. Jenže tento životní styl měl vliv na celkový stav Jiřího, začaly se projevovat obtíže a postupně se stupňovaly. Jednou vezl syna na hokejový zápas a při něm zkolaboval. Bylo jasné, že takové tempo je neudržitelné. V té době se seznámil s primářem Lukášem Svobodou z Nemocnice Na Homolce, který pořádal různé sportovní a volnočasové akce pro dialyzované pacienty a jejich rodiny. Jiří byl jedním ze spoluzakladatelů, a jak sám říká: „Byla to fantastická záležitost. Jezdili jsme lyžovat, na cyklistické výlety, provozovali atletiku, plavání, prostě cokoliv. Ale vše pod odborným lékařským dohledem. Nebál jsem se vyjet za hranice, navštívili jsme Itálii, kde nám doktor Lukáš zajistil dialýzu a veškerou potřebnou zdravotní péči.“ Sportovní klub dialyzovaných funguje dodnes a i nadále sdružuje pacienty, které dialýza neminula. Díky této realizované myšlence začala spousta dialyzovaných pacientů, kteří svůj život vzdávali, pracovat. Vrátili se alespoň částečně k běžnému životu a hlavně se začali cítit prospěšně a užitečně, což je, jak říká Jiří, „k nezaplacení“.

Nechtěná transplantace

Dialýza Jiřího provázela osm let a žil téměř stejný život jako před ní. Zvykl si on i jeho okolí. Dialýza se prostě stala součástí jeho každodenního života a některá omezení téměř vytěsnil z hlavy. Život plynul v zaběhlých kolejích, až jednou v noci zazvonil telefon. Volali z nemocnice, že posílají sanitu, protože se konečně podařilo najít vhodného dárce ledviny. Jiří byl už natolik uvyklý svému dosavadnímu života, že ji odmítl. „Zvyk je železná košile a já už byl natolik konzervativní, že jsem odmítal jakoukoliv změnu,“ dodává Jiří. V hlavě se mu objevil strach z neznámého a z nejistého výsledku transplantace, ale i relativní spokojenost s dosavadním vývojem jeho života. Následovala intervence lékaře a tlak nejbližší rodiny, kterou povolal na pomoc sám pan doktor, za což mu je dnes pan Jiří velmi vděčný. Nakonec všichni Jiřího přemluvili a on odjel na předoperační vyšetření a podstoupil transplantaci.

Finské zlato v curlingu

Transplantace nabírala na dramatičnosti hlavně ve chvíli, kdy operační sál stále nebyl volný a nová ledvina začínala procházet „záruční dobou použitelnosti“. Nakonec se vše podařilo a Jiří se probudil na pooperačním pokoji. Rehabilitace probíhala nadmíru dobře a po měsíci se Jiří vrátil do života naplno. Předešlá omezení vyvolaná dialýzou byla ta tam. Jiřímu se otevíraly nové, téměř neomezené možnosti a začal aktivně sportovat. Fyzičku pošramocenou dialýzou musel dát do pořádku, ale šlo to lépe, než sám čekal. Začal se angažovat v klubu transplantovaných sportovců, kde mohl trénovat systematicky, a po nějaké době se mu podařilo nominovat se na evropské a také světové hry transplantovaných, kde reprezentoval Českou republiku. Jeho sportem bylo plavání, běhal osmistovku, vrhal a házel. V zimě zase běhal na lyžích, dělal biatlon, a dokonce i curling. S posledně jmenovaným sportem nakonec slavili světový triumf ve Finsku. Hnáni celým stadionem porazili profesionály z Anglie a USA. Jiří vypráví: „I když jsme z různých evropských i světových soutěží přivezli spoustu cenných medailí, ta finská atmosféra byla neopakovatelná.“ Byla to doba, kdy se cítil skvěle a prožíval skvělé věci, procestoval kus světa, hranice neexistovaly. Ale vědomí, že je transplantovaný, bylo stále přítomné.

Po letech zpět k dialýze

Začalo se ozývat srdce, nastoupilo zavodňování a Jiří se dostal z běžných 80 kg až na 125 kg. Nepřestal pracovat ani trénovat, ale v reprezentaci musel ihned skončit. Postupně se jeho stav zhoršoval natolik, že lékaři rozhodli o ukončení činnosti jeho ledviny, která mu sloužila celých sedmnáct let. Jiří se musel vrátit k dialýze a představa, že s ní stráví dalších osm let, než se najde nový vhodný dárce, byla pro tohoto sportovce a bojovníka skličující. Po necelém roce měl Jiří velké štěstí, že se našel vhodný dárce nové ledviny. Transplantace proběhla úspěšně, ale rehabilitace tentokrát už tak snadná nebyla. Jiří nebyl tak soběstačný jako po první transplantaci. Musel trénovat chůzi s chodítkem, do schodů, kompletně rehabilitovat. Vše opět zvládl a po nějakém čase se vrátil domů. Jeho radost z úspěšné transplantace znásobila i návštěva syna, který žije v Austrálii. Jiří se vrátil na částečný úvazek do školy, kde učil, aby si vyzkoušel, zda to zvládne. Po letních prázdninách už učil naplno a naplno také žil. Vrátila se mu chuť na nová dobrodružství a po roce od transplantace už opět na evropských hrách reprezentoval v plavání Českou republiku. Jiří má i ve svých šedesáti letech plný diář, třikrát týdně trénuje v bazénu, dvakrát týdně v posilovně a o víkendu jezdí na lyžích nebo na kole. Zbývá mu čas i na kulturu a práci. Jediné, co mu v životě trochu chybí, je pevné rodinné zázemí a partnerka. Jeho vztahy se vyvíjely podobně jako jeho ledvinové onemocnění. „Všechny své partnerky jsem měl moc rád a dodnes k nim cítím velkou náklonnost. Většinou jsme se rozešli na začátku nemoci, nebo naopak po operaci. Buď jsem nemohl dát tolik co dřív, nebo se partnerka nesmířila s mou nemocí, nevím. Asi jsem taky spoustu věcí dělal špatně.“ Jiří vzkazuje ostatní pacientům, ať už jsou dialyzovaní, transplantovaní nebo na transplantaci čekají: „Věřte, že když budete mít pozitivní mysl, budete poslouchat své tělo a své potřeby, zvládnete i nezvládnutelné.“

Mohlo by Vás zajímat

Zeptejte se, poradíme

Nebojte se mluvit o zdravotních problémech, které souvisejí s ledvinami. Zeptejte se nás na to, co vás zajímá a my vám poradíme. Také se můžete podívat na odpovědi na otázky, které položili jiní už před vámi, nebo si přečíst příběhy našich pacientů.

Chci se zeptat odborníka B. Braun

Zeptejte se, poradíme