Léčit se žertem pomáhá tělu i duši

Když slovo dostala angína

Antibiotika, která Petra dostala na angínu, způsobila, že se po nich celá osypala. Lékaři byli přesvědčení, že se jedná o alergickou reakci. Uběhlo pár týdnů od dobrání antibiotik a přišly nové potíže. Petře začaly zničehonic praskat žilky na nohách. Proto podstoupila širokou paletu vyšetření, na základě nichž zaznělo, že má poměrně vzácnou autoimunitní nemoc, která postupně napadá klouby, cévy i ledviny. U Petry to bohužel odnesly zrovna ledviny. „I když se lékaři snažili ze všech sil nemoc zastavit, nepodařilo se to a hrozilo, že o ledviny definitivně přijdu,“ doplňuje Petra, která o této nemoci nikdy dříve neslyšela.

Ledviny to nezvládly

I přes veškerou snahu lékařů se ji ledviny nakonec zachránit nepodařilo, i když pro jejich záchranu před téměř šestnácti lety Petra podstoupila léčbu kortikoidy i cytostatiky. „Cítila jsem se strašně. Byla jsem jako velká opuchlá koule, která nějak přišla jednak o svoji nakažlivě dobrou náladu, ale i o téměř všechny vlasy,“ popisuje Petra. Jako jednu z posledních možností zkusili lékaři udržovat funkci ledvin pomocí léků, ale nemělo to dlouhého trvání. Po pěti letech byly Petřiny ledviny tak vyřízené, že na doporučení lékařů musela začít docházet na dialýzu. V té době ovšem pracovala na vysněné pozici, a to jako zdravotní sestra v zubní ordinaci, což se nedalo s dojížděním na pět až šest hodin třikrát týdně do nemocnice na dialýzu spojit.

Domácí dialýza - nejlepší a nejrychlejší řešení

„Domácí dialýza byla bezva. Vrátil se mi zpátky můj humor a s dobrou náladou šlo uzdravování mnohem lépe. Pomáhalo mi to jak psychicky, tak i fyzicky. Mohla jsem normálně chodit do práce a zároveň jsem zvládala se dialyzovat," shrnuje domácí dialýzu Petra. "Omezovalo mě jen proplachování břicha speciálním roztokem, které jsem musela absolvovat čtyřikrát denně, ale i tak to stálo za to," doplňuje Petra. V zimě mohla díky domácí dialýze vyrazit i na dovolenou na hory. I tak věděla, že by chtěla začít hledat jiné řešení než zůstat na dialýze. Toužila zase naplno sportovat a mít zpátky svůj starý život. Uvědomovala si, že přijde chvíle, kdy bude řešit transplantaci a ocitne se na čekací listině. Než se to všechno stalo, nabídla Petře svoji ledvinu její maminka.

Na čekací listině se ani "neohřála"

Petřina maminka chtěla dceři darovat svou ledvinu, nezaváhala a rozhodla se neustoupit a nepodlehnout jejímu přesvědčování, že transplantace nemusí dobře dopadnout. „Říkala jsem mamince, ať neriskuje, že nevíme, jestli ledvinu mé tělo přijme, a pak si to budu po zbytek života vyčítat. Vždycky jsem ji s nějakým žertem odbyla,“ vypráví Petra. Nakonec se zhruba za necelý měsíc objevil vhodný mrtvý dárce. „Dodnes si pamatuji, jak mi z nemocnice volali, abych dorazila, a já celou cestu přemýšlela, kdo je ten člověk, jehož orgán dostanu, jak asi zemřel a hlavně se mi hlavou honilo, že vlastně musel někdo zemřít, abych já jeho ledvinu dostala,“ popisuje své pocity Petra. Po operaci nebyl Petřin stav jednoznačný. První dva dny ledvina nechtěla spolupracovat a lékaři plánovali punkci, pokud by do dalšího dne „nenaskočila“. „Naštěstí se ráno žádná biopsie nekonala. Ledvina naskočila a běží už čtrnáct let," vesele konstatuje Petra a dodává, že snad to tak bude dál ještě dlouho.

Zpátky na stadion

„Když jsem ležela na nemocniční posteli, plánovala jsem si v hlavě, co všechno zase začnu dělat, a věřila jsem, že to půjde. Plánovala jsem si svůj první ponemocniční výklus a trénink,“  zapáleně vzpomíná Petra. Nakonec to netrvalo dlouho a Petra se vrátila zpět na trénink i na závody. Dnes sbírá jednu medaili za druhou. „Díky spolku Český tým transplantových, o.s., se mi zhruba po jednom roce od operace podařilo vyrazit do Bangkoku na Světové sportovní hry transplantovaných,“ říká nadšeně Petra, která začala na Světové sportovní hry transplantovaných jezdit s českým týmem pravidelně a přivezla si už pěknou řádku medailí.