Zkušenosti pacientů
Nová ledvina je dar
Druhá rodina – tak nazýval Miroslav Čondl dlouhou dobu při svých pravidelných návštěvách dialyzační oddělení. Zvykl si na dialýzu lépe než ostatní pacienti, přizpůsobil se a byl zodpovědný. Největší překážkou pro něj byla nemožnost pít tolik tekutin, kolik by chtěl. Jako aktivní sportovec nemohl uvěřit, že má k dispozici jen litr tekutiny na den, a to včetně polévek a kávy. Držel se, zvykl si a našel si také způsob, jak si celý dialyzační proces usnadnit. Například v létě, kdy je horko, se snažil nedostatek tekutin ošidit kostkou ledu v puse anebo si při svých pravidelných jízdách na kole namáčel kapesník, vkládal si ho do úst a tekutinu z něj sál.
Alfou a omegou je na dialýze vaše váha
Věděl, že první věc, kterou na dialýze řeší, je váha. Jakmile překročíte nastavenou váhu, musí během dialýzy dojít k jejímu opětovnému snížení. „Proto jsem se stále snažil udržovat si váhu stabilní a blahořečil jsem sportu, který kilům navíc pomáhá. Díky pocení jsem je jednoduše sundal dolů,“ vzpomíná teď už úspěšně transplantovaný Miroslav Čondl. Vzhledem ke svému pozitivnímu přístupu k životu si na pravidelné dialýze dokázal najít i další plus, a to když v jejím průběhu mohl konzumovat věci, které dialyzovaný pacient běžně jíst nesmí. Třeba banán, který je pro svou vysokou hladinu draslíku zapovězenou potravinou, si na dialýze můžete klidně dát, a stejně tak třeba salám.
Problematická omezení v jídle překonával snadno s podporou své ženy. Ta je zdravotní sestra a vařila všechna jídla tak, aby je mohl její manžel konzumovat. Situaci jim usnadnila i skutečnost, že si jídlo připravovali jen sami pro sebe, protože dcera žije v zahraničí. V počátku, kdy se učil nově kombinovat povolené a nepovolené potraviny, objevil skvělou kuchařku pro dialyzované pacienty. Jsou v ní nejen běžná jídla a recepty na jejich přípravu, ale i sladké a sváteční pokrmy. Dnes je po transplantaci ledviny Miroslav od diety osvobozen, ale přesto zůstal receptům, které mu manželka připravovala v době dialýzy, věrný. Jednoduše mu chutnají.
Tři roky trvající dialýzu letos zakončil úspěšnou transplantací
Trvalo nejméně rok, než se Miroslav pro novou ledvinu rozhodl a odhodlal se k zařazení na seznam čekatelů na transplantaci. „Hodně jsem se bál. Ne sice toho, že by se nová ledvina neuchytila, spíše jsem sám sebe přesvědčoval, že dialýza není tak špatná, že mě to nebolí, jsem na ni za ty roky zvyklý a vzorně tady o mě pečují,“ popisuje své obavy Miroslav. Měl obavu, že operaci nepřežije, že se něco pokazí. Nikdy předtím žádnou operaci neabsolvoval, takže neměl z čeho čerpat zkušenosti. Neznal ani nikoho, kdo by takový zákrok podstoupil, neměl se koho zeptat. Přesto ho všichni k zákroku přesvědčovali, vyjma manželky. Ta mu řekla, že se musí rozhodnout sám, a měla pravdu. Jak sám dnes říká: „Je to všechno jen v hlavě. Dokud si nedokážete rozumově zdůvodnit všechna pro a proti, k ničemu to nevede a nemá to smyl.“ Vzhledem k tomu, že v jeho rodině je postižení ledvin něco jako rodinné prokletí, nikdy však neuvažoval o dárci z řad svých blízkých. Za rok skoro ve stejný den od jeho rozhodnutí nechat se transplantovat mu v noci zavolala ošetřující lékařka a v sedm hodin ráno druhého dne už byl na sále. Po deseti dnech od úspěšné transplantace byl Miroslav doma. Jeho tělo zpočátku bojovalo a nechtělo ledvinu přijmout. Nefunkční ledviny mu při transplantaci nevyjmuli, nechávají se v těle pacienta a postupem času samy zakrní, takže má Miroslav najednou vlastně ledviny tři. Lékař mu řekl, že tělo si běžně na cizí element zvyká zhruba rok.
S novou ledvinou překonal úspěšně i období pandemie koronaviru
Karanténa spojená s pandemií koronaviru do jeho života vnesla značnou izolaci, ale vzhledem k tomu, že jsou dnes s manželkou oba v důchodu, život se jim nijak dramaticky nezměnil. Měl vlastně štěstí, protože na poslední potransplantační kontrole byl v únoru, těsně předtím než naplno zaútočil Covid-19. Další kontrolu měl pak až v květnu. Některá karanténní pravidla Miroslav dodržuje doteď, protože transplantovaní pacienti jsou mnohem více náchylní k infekci. Snaží se například chodit na kávu jen v době, kdy nepotká ostatní kavárenské hosty, nepoužívá WC na veřejných místech a nadále nosí roušku.
Nová ledvina je dar, který se neodmítá…
Novou funkční ledvinu považuje Miroslav za obrovský dar a podle toho se také chová. Po transplantaci navštívil například letní dialýzu v Chorvatsku a rád by se tam znovu vrátil. Organizace klubu transplantovaných a dialyzovaných pacientů se mu moc líbí, ale v současné době raději odmítá i nabídky na cestování po České republice. Nicméně cestování patří i nadále mezi jeho sny, které si hodlá i nadále plnit. Miluje jih Čech a o Českém Krumlovu hovoří přímo jako o srdcovce. Vrátil se v plném nasazení k zahradničení, sportování, zedničině a sám říká, že vlastně může dělat všechno tak jako zdravý člověk, snad kromě plavání v bazénu. Má tři vnoučata, kterým se s manželkou věnuje, a po boku své ženy, která ho nejintenzivněji podporovala v době dialýzy a následné transplantace, si užívá důchodu a je spokojený s tím, co má.
