Střelit tak v Kanadě medvěda

V době, kdy pan Husák zjistil, že mu nefungují ledviny a bez dialyzační podpory nemůže žít, ho totiž postihla smutná událost v soukromém životě. Jeho žena nejspíš nedokázala tuto situaci unést a Martina po osmnácti letech společného života i se dvěma dětmi opustila. Na nemoc zůstal sám, a tak se pro něj návštěvy dialýzy, pomoc přátel a psychická podpora jeho maminky staly jediným motivačním zdrojem k tomu, aby se nevzdával a snažil se jít dál, aby směřoval k úspěšné transplantaci. Na seznamu pacientů čekajících na transplantaci se mu celkem dařilo a první příležitost k transplantaci dostal už rok a půl poté, co mu selhaly ledviny. Jenže tehdy nebyl zcela zdráv, prodělal zlomeninu nohy a měl na ní stále otevřenou ranku. Z toho důvodu musel plánovanou transplantaci zrušit.

Je to přesně rok od úspěšné transplantace ledviny a slinivky. Ani mrtvička mě nezastavila...

Letos přesně na Velikonoce oslavil první výročí od úspěšné transplantace v IKEMu. Kromě ledvin mu byla transplantována také slinivka, takže se Martin zbavil i diabetu a vše se začalo ubírat tím správným směrem. Jenže nastaly komplikace. Poté, co se po transplantaci probudil, tři dny vůbec nemluvil a na pravé straně těla měl slabší ochrnutí. Nevzdal se a v IKEMu účinně rehabilitoval. Během následujících deseti dnů se dokázal zbavit všech následků mrtvice a opět se zdálo, že má vyhráno. Neuplynul však ani měsíc a pana Husáka nemile překvapila další mrtvice, která tentokrát udeřila v mnohem větší síle, a on zůstal na polovinu těla prakticky úplně ochrnutý.

Ani tentokrát se nevzdal a začal znovu od začátku. Opět rehabilitace, snaha o nácvik mluvení, jenže do cesty za úplným uzdravením mu tentokrát vstoupil nemilý soupeř – Covid-19. Nejen následkem vládních opatření, kvůli nimž byla řada zdravotnických zařízení uzavřena nebo omezena v provozu, musel Martin své pravidelné rehabilitace přerušit. Musí být opatrný také kvůli nucenému potlačování vlastní imunity, a to na doživotí. Transplantované orgány vyžadují, aby pacientova přirozená imunita byla prostřednictvím léků potlačována tak, aby se tělo nebránilo novým orgánům jako cizím tělesům.

Za posledních šest měsíců, do chvíle, než nastala karanténní omezení, se Martinovi podařilo částečně znovu rozchodit a rozmluvit, ale pravou ruku ještě zcela pohyblivou nemá. Snaží se rehabilitovat alespoň doma při práci na zahrádce a těší se, že bude mít možnost vrátit se k profesionální rehabilitaci a dostat se opět do perfektní formy. Chybí mu jeho instalatérská živnost, kterou teď kvůli svému zdravotnímu stavu nemůže vykonávat. Sám přitom podotýká, že široko daleko v okruhu 50 kilometrů od Ivančic není instalatér, takže by se mu v jeho práci zcela jistě velmi dařilo.

Rybolov, myslivost, střelbu - vše si lze přizpůsobit

Martin nikdy neholdoval klasickým sportům, ale věnoval se přes pět let střelbě z brokovnice a závodnímu rybolovu. Obě tato odvětví ho provázejí celý život a jsou jeho koníčky i dnes. Vzhledem k handicapu, který zatím po mrtvici má, nemůže Martin nahazovat udice, takže rybaření vyměnil za správcovství a stará se kamarádovi o rybník. Myslivosti holduje i nadále a díky pomoci přátel má i upravené posedy tak, aby mu nečinilo potíže na ně vylézt. Uvažoval, že by se vrátil ke sportovní střelbě a začal závodit za handicapované sportovce, ale jak sám s úsměvem říká, na to je málo postižený. Byl se podívat na tréninku paralympioniků v Brně, a když viděl sportovce bez rukou a bez nohou, uvědomil si, že on je vlastně zdráv. Možná bude mít po celkové rehabilitaci příležitost vrátit se k normální sportovní střelbě.

Výmarský ohař, nový parťák do lesa

Na prahu pětačtyřicítky se na Martina snad konečně usmálo štěstí. Rehabilitace se pomalu začínají rozbíhat, jeho děti, které doteď žily s matkou, 21letý syn a 18letá dcera, se stěhují zpátky k němu domů. Jejich psychická a fyzická opora je pro Martina velmi důležitá. Je vděčný kamarádům, kteří ho po celou dobu jeho vleklých zdravotních potíží nepřestali podporovat a pomáhat mu. A díky myslivosti má také psího loveckého parťáka, výmarského ohaře, který Martina nutí k pravidelnému pohybu, i kdyby nechtěl. A má také jeden velký sen. Touží se podívat do daleké Kanady, prohlédnout si její přírodní krásy, a kdyby měl velké štěstí, střelit tam třeba medvěda. Vzhledem k tomu, že si musí Martin hlídat imunitu víc než kdokoli jiný, jeho sen o Kanadě se momentálně odsouvá na neurčito, ale určitě se mu jednou splní. Pan Husák ve svých 23 letech onemocněl cukrovkou 1. typu. Byl sledován v odborné diabetologické ambulanci a léčen inzulinem. O pět let později se u něj rozvinuly pozdní komplikace diabetu, jako jsou mikroangiopatie a polyneuropatie. Po pár letech se přidalo onemocnění ledvin, které volně progredovalo až do listopadu roku 2016, kdy bylo nutno zahájit pravidelný hemodialyzační program. Pan Husák byl prakticky ihned odeslán do diabetologické ambulance pracoviště IKEM Praha, kde byl zahájen program vyšetřování ke kombinované transplantaci ledviny a slinivky břišní. V roce 2017 se jeho stav zkomplikoval rozvojem ischemické choroby srdeční, kdy bylo pacientovi nutno ošetřit ucpané věnčité tepny pomocí stentů. Poté by zařazen na čekatelskou listinu na transplantaci. V dubnu 2019, po dvou a půl letech pravidelné dialýzy, se nakonec dočkal kombinované transplantace. Ta byla úspěšná, oba orgány mu fungují dodnes.