Současné možnosti a limity hemodialýzy

První lidský život byl umělou ledvinou zachráněn v roce 1945 zásluhou holandského internisty Willema Kolffa, vynálezce tzv. umělé ledviny. Od data prvního dialyzačního úspěchu však muselo uplynout ještě dalších 15 let, než byl vyřešen způsob, jak opakovaně napojit cévní oběh pacienta na mimotělní okruh. Teprve po objevu arteriovenózního zkratu nastává rozvoj chronického dialyzačního programu a dialýza se šíří po celém světě jako metoda léčby osob s chronickým selháním ledvin. Dnes je již považována za zcela rutinní, jednoduše proveditelnou a dostupnou metodu. Pacient se selháním ledvin žije řadu dalších let, ačkoliv mu přestal fungovat životně nezbytný orgán. Dialýza má však nejen neuvěřitelné možnosti, ale také své limity.

Dostupnost dialýzy

Dostupnost dialyzačního léčení ve vyspělých zemích není omezena věkem, dalšími přidruženými nemocemi ani sociální situací pacienta. Také v České republice je dostupnost dialyzační terapie na úrovni ostatních ekonomicky vyspělých zemí. Souběžně se s tím, jak se dožíváme stále vyššího věku, stárne také populace dialyzovaných pacientů. Jejich průměrný věk se pohybuje okolo 65 let a nejvíce narůstá počet nově zařazovaných pacientů ve věku nad 75 let.

Cévní přístup

Před zahájením hemodialýzy je nezbytné zajistit cévní přístup, na který se pacient bude snadno napojovat a který poskytne k léčbě dostatečný krevní průtok. Jedná se o arteriovenózní píštěl vznikající spojením mezi tepnou a žílou, nejčastěji na předloktí. Pokud není možné vytvořit tento typ cévního zkratu, využívají se umělé cévy nebo permanentní dialyzační katétry. Technický pokrok již umožňuje průtok krve cévní spojkou přímo změřit, a tak funkci zkratu dlouhodobě sledovat.

Procedura šitá na míru

Dialyzační procedura má určité technické parametry (např. volba dialyzátoru a dialyzačního roztoku, způsob napojení, délka dialýzy, rychlost filtrace), které zásadním způsobem ovlivňují průběh a výsledek léčby a je proto třeba zvolit optimální způsob dialýzy, tedy provést ji tak, aby byla co nejúčinnější. Kvalitní účinná dialýza je spojena s lepším klinickým stavem pacientů, lepším výživovým stavem a delším přežíváním.

Komplikace dialýzy

Příčinou úmrtí pacientů se selháním ledvin v dialyzačním programu bývají komplikace, které vznikající v průběhu dialyzačního léčení nebo jsou již přítomné při vstupu do dialyzačního programu a v jeho průběhu dochází k jejich dalšímu rozvoji. Nejčastější příčinou úmrtí dialyzovaných pacientů jsou kardiovaskulární choroby, dále infekce, kostní nemoc a její metabolické důsledky atd. Úspěšně se podařilo vyřešit problém renální anémie (nedostatek červených krvinek způsobený deficitem erytropoetinu, hormonu produkovaného ledvinami), kterou lze současné době efektivně léčit uměle vyráběným erytropoetinem.

Dlouhodobá dialýza

Dlouhodobá dialyzační léčba zachraňuje život a prodlužuje ho. Přes všechny pokroky v dialyzační léčbě je však úmrtnost nemocných ve srovnání s běžnou populací podstatně vyšší a kvalita jejich života je nižší. Jednou z hlavních příčin je skutečnost, že hemodialýza nahrazuje vlastně jen část z celého komplexu funkcí ledvin. Umožňuje odstranit odpadní látky a vodu, avšak i to jen částečně a přerušovaně (ne kontinuálně, jak je tomu u zdravých ledvin). Komplikace dlouhodobé dialýzy lze považovat za důsledek základního onemocnění a také jeho léčby, důsledek dialyzační technologie, pokračující urémie (hromadění dusíkatých látek v organizmu způsobené nedostatečnou funkcí ledvin) a stárnutí.

Možnosti a limity dialýzy

Současné dialyzační technologie i úroveň znalostí jsou natolik pokročilé, že se daří více klást důraz na kvalitu léčby, stále však platí, že dialýza zůstává jen umělou náhradou funkce zdravé ledviny. 

Zdroj: http://www.zdn.cz