Jak důležitý je vztah pacienta a lékaře?

Jak se vztah mezi lékařem a vámi vyvine, je důležitý faktor, který ovlivňuje úspěch celého léčení. Lékař se obvykle stane součástí světa chronicky nemocného pacienta. Je naprosto přirozené, že vy jako nemocní máte tendenci mít lékaře rádi a zajímat se o něj jako o člověka i osobně. Je to přirozená součást každého dlouhodobého vztahu mezi dvěma lidmi. Sami ale cítíte, že tento vztah není rovnocenný. Lékaře, který vám pomáhá, jste si nevybrali, jako například kadeřníka. Lékař vám bývá obvykle přidělen na základě onemocnění, jímž trpíte, a podle vašeho bydliště, aby pro vás bylo logisticky přijatelné ho pravidelně navštěvovat.

Další věc je, že nemoc není něco, co byste si vybrali. Je podstatné si uvědomit, že chcete-li fungovat dál, lékař se musí stát součástí vašeho světa. Není to tedy oboustranně dobrovolný vztah, ale vychází z velmi naléhavé potřeby pacienta. Lékař je tady pro vás, nabízí pomoc, ale vy ji musíte chtít přijmout.

Celkově je obzvlášť v začátku výhodné mít doprovod, protože si obvykle nebudete schopni zapamatovat všechny informace. Později stačí mít doprovod pouze občas, třeba při komplikacích či zhoršení zdravotního stavu. 

Je dobré si uvědomit, že s lékařem je potřebné najít společnou řeč. Většinou se to podaří a spolupráce mezi pacientem a odborníkem je funkční. Pokud však přes opakované pokusy o porozumění odcházíte z ambulance s pocity, že něčemu nerozumíte nebo máte potřebu hledat informace na internetu či se vyptávat jiných lidí, není od věci požádat o změnu ambulantního lékaře. Opravdu se vyplatí chodit k odborníkovi, u kterého se pacient cítí dobře a odchází s pocitem pochopení, a to i za cenu dojíždění do vzdálenější ordinace. Je důležité si uvědomit, že lékaře, který vás provází chronickým onemocněním, budete potřebovat třeba několik let, a je tedy výhodné, pokud váš vztah k němu bude co nejlepší.

Rozumět si je základ 

Máte-li tedy lékaře, se kterým si rozumíte, je to dobrý předpoklad ke kvalitnímu životu s chronickou nemocí. Asi každému lékaři chvíli trvá, než si získá důvěru pacienta, někdy je to však velice rychlé. Základem je, že si lékař a pacient musí rozumět. Pozor, tento stav si ale nesmíme plést s tím, že se vám lékař musí líbit. Může to být naprosto odlišný typ člověka, s jinými zájmy i hodnotami. Oba však máte společný cíl, a to zvládnout chronickou nemoc.

Co se týče komunikace, větší nárok je samozřejmě kladen na lékaře, který by měl umět zvládat její zásady – přizpůsobit projev vám pacientům a také by měl pochopit váš naturel a povahu. Stejně tak by měl umět rozpoznat, v jakém rozpoložení aktuálně jste, a přiměřeně na to reagovat.

Žít s chronickým onemocnění není něco, na co bychom jako lidé byli primárně stavěni. Život s chorobou je obrovská zátěž, a to nejen fyzická, ale i psychická. Abychom dosáhli co nejkvalitnějšího bytí i s nemocí, potřebujeme nejen funkční tělo, ale i mysl.

Je velmi důležité nepodceňovat psychické zdraví a věnovat mu náležitou pozornost. Časy, kdy lidé měli dojem, že ten, kdo nezvládá těžší situace sám bez pomoci, je slabý a nemožný, jsou naštěstí již pryč. Stejně jako tělo se může „rozbít“ i duše a je potřeba ji uzdravit.

Někdy si pacienti mohou myslet, že už mají léků moc, a další již nechtějí. Takové obavy však nejsou opodstatněné. Organismus člověka si můžeme představit jako nástroj, který se vlivem nemoci rozladil – jeden orgán nefunguje hodně a další pak v důsledku toho funguje také o něco méně. Mozek je též orgán, takže se onemocnění může dotknout i jeho. 

Najdou se i lidé, kteří odmítnou západní medicínu jako celek a nechtějí využívat vymoženosti (léky, dialyzační léčbu atd.). To je pak už jiná kapitola. Léčíte-li se však se základním onemocněním, není důvod se neléčit i s přidruženými potížemi, a tedy třeba i s oslabenou psychikou. Vždy je ovšem dobré všechny svoje potíže řešit s odborníky k tomu určenými.

Pokud chcete alternativní cestu zakomponovat do léčby, je třeba o tom lékaře informovat. Jeho reakce může být různá, ale zakázat vám ji nemůže. Je to pouze vaše zodpovědnost. Platí zde ale jedno neoddiskutovatelné pravidlo – pokud vás jakýkoliv alternativní léčitel bude nabádat, abyste přerušili či vysadili základní léčbu, vezměte nohy (a peníze) na ramena a utečte co nejdál! Solidní léčitel toto nikdy neudělá. Ten totiž vždy respektuje základní onemocnění a léčbu ověřenou důkazy – západní medicínu. Není problém vyzkoušet více směrů, nicméně cílem není si ublížit nebo promrhat zbytečný čas, kdy lze chronickou nemoc zastavit nebo alespoň zpomalit.

Shrnutí ve třech bodech

Pokud lékaři, který vás má na starosti, dlouhodobě nerozumíte, míjíte se nebo vždy odcházíte z ambulance s divnými pocity, je dobré se pokusit najít někoho, s kým se vám bude komunikovat dobře.

Máte-li špatnou náladu bez objektivního důvodu nebo trpíte-li poruchami spánkového režimu, obraťte se s důvěrou na odborníka na psychické zdraví.

Pokud chcete vyzkoušet i jinou než medicínsky ověřenou léčbu: 

1. informujte o ní svého lékaře,
2. nikdy nepřerušujte ani nevynechávejte základní léčbu, 
3. bude-li vás alternativní léčitel nutit vysadit či vynechat léčbu, neřiďte se touto radou a vyhledejte jiného.

Závěrem

Lékaři to s pacienty mají někdy těžké, protože chronická nemoc má vlny, kdy se pohybuje nahoru a dolů podle aktuálního stavu. A pacienti mají tendenci se někdy na lékaře zlobit. Když přijde fáze, kdy vše není jen dobré, myslí si, že něco dělá špatně. Jenže tak to prostě s dlouhodobými nemocemi je. Z neúspěchu pak nebývá špatný jen pacient, ale i lékař. 

Vztah mezi pacientem s chronickým onemocněním a jeho lékařem je velmi důležitá součást léčebného procesu. Větší zodpovědnost a erudice jsou samozřejmě na straně odborníka, nicméně nezapomínejme, že i oni jsou jen lidé, u kterých můžete přes bílý plášť občas zpozorovat starosti, stres nebo vyčerpání. Pracujme společně na přístupu a kvalitě vztahu mezi námi pacientem a lékařem, jedině tak z těchto mezilidských vazeb můžeme správně benefitovat. 

Mgr. Helena Petrová
klinická psycholožka Institutu klinické 
a experimentální medicíny