Psychologická podpora
Zvládání chronického stresu a nejistoty
Dostihne-li člověka život omezující nebo ohrožující onemocnění, je to obvykle zásah v mnoha ohledech. Psychicky jde o velmi náročnou situaci, kdy se vše, co dosud fungovalo a dávalo smysl, najednou změní. Nemoc člověka nutí zaujímat nový postoj k práci, k zaběhlým zvykům i hodnotám. Je to podobné, jako když k někomu domů zavítá nezvaný host, kterého z nějakého důvodu nelze poslat pryč.
První reakce je šok, kdy člověk nevěří nastalé situaci a přemýšlí, kde se u něj doma nezvaný host vzal, pak si ho zkouší nevšímat a dělat, že ho nevidí. Poté přijde smlouvání, špatné nálady a jiných pocitů. Nakonec přichází fáze, kdy si člověk uvědomí, že s nezvaným hostem musí zůstat a začne se ním učit fungovat.
Mgr. Helena Petrová, klinická psycholožka
V roce 2001 promovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde absolvovala obor jednooborová psychologie. Od roku 2008 působí jako psycholožka a krizová interventka pro pacienty v terminálním stadiu srdečního selhání v IKEMu. Od roku 2021 je součástí paliativního týmu IKEM jako psycholožka pro pacienty a jejich blízké. Součástí její praxe je pozice supervizorky pro pracovníky OSPOD a spolupracuje také s domovem pro seniory. Jako psycholožka podporuje pacienty a jejich blízké v závěrečné fázi života a spolupracuje s agenturou domácí péče BonumFinem a.s. aj.
Počáteční fáze
Fáze, kterými si pacient s nově diagnostikovanou chorobou prochází, mohou být různě dlouhé a leckdy se i střídají. Pravda je, že změny tohoto typu přinesou člověku stres, a ten každý z nás zvládá různými způsoby, většinou podle osobnostního vybavení. Chronická nemoc, stejně jako zmíněný nevítaný host, člověku do života přinese další roli, mimo ženy/muže/nevím, je člověk též rodičem, sourozencem, dítětem, pracovníkem, členem různých spolků a společenství, a nyní nově přijde role pacienta.
Pacienty jsme občas všichni, obvykle ale jen na přechodnou dobu. V případě chronické, neléčitelné nemoci však tato role nabývá na významu a pacient ji (i když se o to občas každý pokouší) nemůže zcela ignorovat. Zde velmi záleží na tom, jak se této role, nemocný zhostí.
Změna životních preferencí
Někdo dá této roli přednost před všemi ostatními, jiný se ji snaží co nejvíce ignorovat. Jak přijmout tuto roli ve svém životě „zdravě“, je předmětem mnoha odborných diskusí a pojednání. Domnívám se, že tak jako u všeho ostatního krása spočívá v přiměřenosti. Jde o to, aby nemocnému tato nechtěná životní výzva vzala jen takový prostor, který je nezbytně nutný, a ne o mnoho více.
Nemoc je třeba respektovat, a hlavně je nutné plně respektovat omezení z ní plynoucí. Pokud se ovšem stane jediným leitmotivem dalšího života nemocného, může se stát, že okolí tuto změnu nezvládne přijmout a nemocný si bude muset hledat jiné blízké osoby. Častokrát slýchám věci typu: „Opustila ho, když onemocněl“, nebo „Chudák má onkologické onemocnění a manžel ji v tom nechal samotnou…“, a podobně. Ano, jde o neštěstí, mnohdy až o životní tragédie.
Ze svých zkušeností ale mohu říct, že samotná nemoc není příčinou konce vztahů, pokud nastanou. Příčinou bývá spíše osobnostní proměna, postoj k nemoci a další změny, které nastanou. Velmi záleží též na systému, ve kterém se nemocný pohybuje. Pokud je u něj vnitřně postoj k „pacientům“ předem negativně definován, obvykle se nově diagnostikovaným pacientům v takovém systému nedaří. Pak ovšem je v zájmu jich samotných, aby se dosavadní systém nesnažili změnit, protože jsou již dost oslabeni vlastní nemocí, ale aby naopak dané prostředí sami opustili, protože jim v nemoci nedokáže být nápomocné.
Když přijde strach z budoucna
Dalším důležitým okamžikem, který vyvstane na začátku nemoci, bývá strach z budoucnosti, z vývoje nemoci a budoucí možné bezmoci. Tento strach by de facto mohl mít každý člověk, protože nikdo neví, co se stane zítra, za týden, za rok, do budoucna nevidí nikdo z nás… Nicméně lidé s nově diagnostikovanou nemocí mají tyto obavy vlastně potvrzené, deklarované právě zjištěnou nemocí. Pak se velice často děje, že sužující obavy z budoucnosti nemocnému berou to nejvzácnější, co má – tedy přítomnost. Ne že by pacienti neměli přemýšlet o budoucnosti a neměli se na ni zkoušet připravit, ale strachy a negativní pocity, co bude až… nejsou nijak produktivní, jen berou sílu žít právě teď a tady.
Sami pacienti deklarují, že v momentě, kdy dokázali přijmout, že svůj osud nedokážou při nejlepší vůli zcela změnit, se jim velmi ulevilo. Mohli se začít zabývat tím, co dělat mohou a nevyčerpávali se myšlenkami na to, co měnit nelze, přestali se trápit otázkami, proč se to stalo, kdo za to může, které je vlastně jen vyčerpávaly a nikam neposouvaly.
Jen mám na závěr potřebu zdůraznit, že ne každý terapeut dokáže pracovat s vážně somaticky nemocnými lidmi, a to z mnoha důvodů, jež zde nelze rozepisovat. Nenechte se prosím odradit jedním či dvěma terapeuty, u kterých máte pocit, že vám nepřinášejí užitek. S terapeuty je to stejné jako s léky, někdy trvá dlouho, než pacient přijde k takovému, který mu skutečně vyhovuje.
Mohlo by Vás zajímat
