Psychologická podpora
Psycholožka radí: Důvěra je součástí kvalitní zdravotní péče
Lékaře si pacient obvykle nevybírá proto, že by po něm toužil, nevolí si dobrovolně jeho službu, ale přijde za ním kvůli své nemoci. Nemoc si člověk nezvolí dobrovolně, je to záležitost, která ho potká a neptá se, zda na ni je připraven. Chronické onemocnění je záležitost, která změní život pacienta, jeho rodiny a okolí. Začne zabírat prostor a čas a pacient (mnohdy i jeho blízcí) potřebuje odbornou pomoc, a to zejména lékařů, ale i zdravotních sester, psychologů a podobně.
Jak začít věřit lékaři
Jak má pacient začít věřit v podstatě cizímu člověku, který se o něj začne starat? Jak pacient pozná, že lékař správně vnímá vše, co mu říká, zda správně interpretuje jeho slova a vidí, co je pro něj důležité? To jsou otázky, které se v počátku léčby mohou napadnout každého nemocného. V těchto chvílích velmi záleží na tom, zda se odborná kompetence potká s lidskostí. Zda lékař umí mluvit srozumitelně, zda se umí ptát a zároveň umí i naslouchat. Záleží samozřejmě i na tom, zda pacient dokáže nahlas říct, čemu nerozumí a co potřebuje. Takto vzniká důvěra.
Důvěra nevzniká v okamžiku velkých slov, ale v malých, obyčejných situacích, například když lékař nemocnému vysvětlí léčebný plán, a ten ho dobře pochopí, nebo naopak, když přizná, že něčemu nerozuměl, a lékař mu to dovysvětlí.
Důležitá jsou očekávání
V procesu budování důvěry jsou velmi důležitá pacientova očekávání. Pokud pacient za lékařem přichází s nadějí, někdy i s představou zázraku, a střetne se s realitou medicíny, která je sice mocná, ale ne všemocná, přijde zklamání.
Zklamání nebývá známkou selhání, spíš bývá známkou neporozumění toho, co medicína může zvládnout, jaké jsou její možnosti a limity.
S nemocí pro pacienty přicházejí i jisté povinnosti, pro někoho jsou možná i překvapivé. Například pravidelné užívání léků, dodržování dietního režimu, pravidelné kontroly, na které je třeba docházet, nemoc mnohdy vyžaduje i změnu nastaveného životního stylu. To všechno je součástí léčebného plánu, který pacient dostane od lékaře, a to, jak se k němu pacient postaví, je odrazem i již zmíněné důvěry pacienta v lékaře. Pokud jsou však očekávání pacienta velká a lékař nemá možnost je naplnit, může přijít nejistota a nedůvěra, která však nepramení z postoje lékaře, ale pramení z postavení pacienta.
Akutní a chroničtí pacienti
Jiná je důvěra pacienta v lékaře v „rychlých“ oborech a jiná u oborů „pomalých“. Chirurg, anesteziolog či intenzivista přicházejí k pacientovi v čase krize, tedy v době, kdy rozhodují minuty a hodiny a pacient potřebuje cítit, že lékař je ten, kdo má situaci pod kontrolou, že koná pro jeho dobro a ví, co dělá. Důvěra pacienta v lékaře je v danou chvíli blesková, postavená na kompetenci a rozhodnosti.
U dlouhodobých, chronických onemocnění je situace odlišná a důvěra v těchto případech vzniká pomalu. Ambulantní specialista, se kterým se pacient potkává často i roky, je víc než zachránce průvodcem na cestě s nemocí. Pacient s chronickým onemocněním s lékařem prožívá okamžiky, kdy se léčba daří a stav se nehorší, ale i okamžiky, kdy se stav horší. Pravda je však taková, že když léčba nepřináší očekávaný efekt, bývá nezřídka frustrován krom pacienta i jeho lékař. V této fázi je více než chladná profesionalita mnohem nápomocnější upřímnost, kdy dá lékař najevo, že ho situace netěší, že ví, že efekt léčby není takový, jaký očekával. Otevřenost a spoluprožívání v takové chvíli, tedy i ve chvíli nezdaru, vede paradoxně k mnohem větší důvěře pacienta vůči lékaři než pouhá profesionalita.
U modelu vřelost – kompetence je vřelost vnímána jako lidskost lékaře, empatický přístup, schopnost naslouchání a respekt pacienta, u kompetence jde hlavně o odbornost, profesionalitu a schopnost správně diagnostikovat a léčit. Pacient samozřejmě potřebuje obojí, nicméně pokud musí volit, upřednostní většinou vřelost, protože bez pocitu bezpečí a důvěry nemocný léčbu hůře přijímá.
Informace i emoce
K důvěře v lékaře nestačí jen to, že lékař pacienta vždy důkladně informuje o všech konsekvencích léčebného procesu, ale je potřeba, aby byl měl prostor na jeho emoce. Nemoc s sebou nese strach, vztek, smutek i únavu. Pokud pro ně v ordinaci není místo, pacient se může cítit osaměle a nepochopeně.
Lékař, který si všimne, že je pacient skleslejší, než bývá obvykle, a nabídne mu pomoc, doporučí mu psychologa či psychiatra, bude pro pacienta kotvou, které se může v případě horších časů dobře držet. A není vůbec od věci, když i lékař dá najevo, že je jen člověk, který má své limity. Důvěru posílí, pokud lékař své limity otevřeně přizná, místo aby přetvářkou držel masku všemocnosti. Důvěru si nelze plést s poslušností, důvěra je dospělý vztah dvou lidí, kteří sdílejí stejný cíl.
Dobrý lékař pacientovi poradí, poučí ho, a nasměruje, ale nemůže místo něj rozhodovat o tom, jak se postaví ke své nemoci. Pacient naslouchá, ale nemůže po lékaři žádat nemožné. Když se mezi lékařem a pacientem nedaří najít společnou řeč, je na místě problém definovat a pojmenovat. Někdy pomůže změna způsobu komunikace či nastavení pravidel. Někdy pacient zjistí, že se přes veškerou snahu u lékaře necítí dobře a důvěru se mu nedaří vybudovat. V tomto případě je lepší odejít k jinému specialistovi. Investovat čas do vztahu, v němž se pacient cítí bezpečně a je pochopen, se vyplatí, i kdyby to znamenalo například delší cestu do ordinace.
Důvěra mezi pacientem a lékařem není pouze sympatickým nadstandardem k léčbě, ale měla by být její nedílnou součástí. Zlepšuje adherenci pacienta, snižuje úzkost a umožní dělat dobrá rozhodnutí ve chvílích nejistoty. Zároveň platí, že důvěra není zárukou zázraku. Je to něco, co se dá budovat, posilovat a chránit, a co v konečném důsledku často rozhoduje o tom, jak kvalitně pacient dokáže s nemocí žít.
Mgr. Helena Petrová
klinická psycholožka
Mohlo by Vás zajímat
