Zkušenosti pacientů
Pacientka sdílí zkušenosti: transplantace ledviny, dialýza i láska z dialyzačního střediska
Třicet let dialyzačního střediska v Ústí nad Orlicí – to není jen kulaté výročí, ale příběh obrovského pokroku v péči o pacienty s onemocněním ledvin. Dialýza byla vždy život zachraňující metoda, ale není to tak dávno, kdy ji mohli podstupovat jen lidé mladší 50 let a bez dalších vážných nemocí. Dnes je situace úplně jiná: dialýza je dostupná pro všechny, včetně seniorů, a technologie jsou mnohem šetrnější. Procedura, která dříve trvala i deset hodin, dnes zabere čtyři až pět hodin. Přibyly také další možnosti – transplantace, domácí hemodialýza – a díky tomu mohou pacienti žít kvalitní život i desítky let.
Za těmito změnami stojí konkrétní lidské příběhy. Jeden z nich je příběh Barbory Brožové. První dialýzu absolvovala před 27 lety, pak přišla transplantace, která jí dala 14 a půl roku života bez přístrojů. Dnes se na středisko vrací třikrát týdně, ale neztrácí optimismus. V rozhovoru mluví otevřeně o strachu, o tom, jak důležitá je podpora rodiny, i o radosti z maličkostí.
Paní Barboro, mohla byste nám říct, jak dlouho chodíte na dialýzu?
První dialýzu jsem měla před 27 lety, tehdy šlo o akutní selhání ledvin. Všechno se seběhlo během pár dní – najednou jsem byla v nemocnici, napojená na přístroj, a vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. Bylo to náročné období, plné obav. Po roce jsem ale měla obrovské štěstí, dostala jsem ledvinu od zemřelého dárce. Transplantace mi darovala krásných 14 a půl roku života bez přístrojů, kdy jsem mohla fungovat téměř normálně, cestovat, pracovat, být s rodinou.
Od transplantace po návrat na dialýzu uběhla dlouhá doba.
To ano. Teď jsem na dialýze vlastně déle než před těmi dvaceti sedmi lety. Říkám si a připomínám si, že jsem veselá a hlavně zdravá – to je pro mě důležité. První dva roky po návratu na středisko byly těžké, člověk si musí zvyknout na režim, na to, že třikrát týdně stráví několik hodin napojený na přístroj. Jsem ráda, že dialýza umožňuje žít. To by si pacienti měli připomínat, soustředit se na to pozitivní, ne na omezení.
Každý den je nová šance, a i když to někdy není lehké, stojí za to bojovat.
Hrála u vás roli ve zmiňovaném přijetí i podpora rodiny?
Mám skvělou rodinu, která mě drží nad vodou. Vždycky se těším, i když musím kvůli dialýze víc plánovat, na chvíle s nimi. Třeba na to, až budu hlídat malého vnoučka. To je pro mě největší radost. Bez podpory blízkých by to bylo mnohem těžší.
Vím, že jste na středisku našla i životního partnera.
Ano, je to tak. Seznámili jsme se právě tady, na dialýze v Ústí nad Orlicí. On je také transplantovaný. Když máte někoho, kdo prochází podobným, rozumí vám mnohem víc. Už dvacet let se doplňujeme a držíme spolu. Je to důkaz, že i v těžkých chvílích může přijít něco krásného.
Dialyzační středisko v Ústí nad Orlicí letos oslavilo 30 let
Na dialýzu dojíždíte třikrát týdně. Jaký vztah máte s personálem?
U nás je to opravdu rodinné prostředí. Já si osobně tykám se sestřičkami. Všichni jsou skvělí – sanitáři, sestřičky, lékaři. Naše sestřičky mají úžasný humor, jsou veselé a vždycky se něčemu zasmějeme. To hodně pomáhá, protože dialýza není jen o přístrojích, ale i o atmosféře. Když se smějete, čas běží rychleji.
Na co se nejvíc těšíte, pokud by vám nová transplantace vyšla co nejdříve?
Ráda bych si našla práci, abych byla užitečná. A rozhodně chci věnovat čas dětem a vnoučkovi. Na to se těším nejvíc. Člověk si uvědomí, jak jsou tyhle chvíle vzácné.
Je něco, co byste vzkázala ostatním pacientům?
Hlavně, aby se snažili dodržovat to, co mají. Protože čím líp dodržujete to, co máte, tak se člověk cítí líp. A aby se snažili, aby se nevzdávali.
Mohlo by Vás zajímat
